91��Ƭ��

V příloze naleznete Stanovisko Předsednictva Akademického senátu Univerzity 91��Ƭ�� k aktuální diskusi o financování veřejnoprávních médií.

Radary přirovnává k netopýrům, žije jimi už od dětství a dnešní svět si bez nich nedovede představit. Vědec a proděkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity 91��Ƭ�� Tomáš Zálabský spolu se svým týmem vyvíjí nejen radary, které detekují třeba drony, ale zároveň také materiály, které drony pomáhají maskovat proti radarům.

Jak laikům vysvětlujete, co je radar? 

Rád používám přirovnání k netopýrům, kteří se v prostoru orientují pomocí echolokace. Radar funguje na podobném principu, jen využívá elektromagnetické vlny namísto akustických. Vyšle signál do prostoru a čeká, až se od objektu odrazí zpět. Z tohoto odrazu pak dokážeme určit, kde se objekt nachází, jak rychle se pohybuje a případně jeho další vlastnosti.

Jak jsou radary přesné? Stejně jako netopýři?

Přesnost radaru vždy závisí na tom, k čemu je určený. Některé dokážou měřit vzdálenost s přesností až v řádu centimetrů, jiné sledují velký prostor a jejich rozlišovací schopnost může být v řádu jednotek, desítek nebo i stovek metrů. Nejde tedy vždy o co nejjemnější detail, ale o přesnost dostatečnou pro konkrétní účel – jinou potřebujeme pro detekci dronů na krátkou vzdálenost, jinou pro sledování letadel a jinou pro automobilové aplikace.

Kde všude radary využíváme? 

Možná překvapivě se s radarem setkáváme i tam, kde bychom jej vůbec nehledali. Malý mikrovlnný radar může například otevírat automatické dveře, rozpoznávat pohyb nebo přítomnost člověka v budově a řídit podle toho osvětlení či vytápění. Moderní radary dokážou bezdotykově sledovat dýchání a srdeční činnost, rozpoznat pád seniora nebo pohyb ruky. Využívají se také k měření výšky hladiny v nádržích a silech, sledování rychlosti a trajektorie míče nebo při georadarovém průzkumu, kde odhalují objekty ukryté pod zemí, ve stěnách či pod vozovkou. V automobilech pomáhají radary například adaptivním tempomatům, hlídání okolí vozidla nebo moderním autonomním asistenčním systémům. Známé jsou samozřejmě i policejní radary pro měření rychlosti. Velmi důležité jsou radary v letectví, kde pomáhají sledovat provoz a zajišťovat bezpečnost. A podobně je najdeme i v námořní a říční dopravě, kde slouží k navigaci lodí, sledování překážek nebo bezpečnému pohybu za zhoršené viditelnosti. A samozřejmě, když sledujeme počasí v mobilní aplikaci, díváme se na data z meteorologických radarů.

Dokázali bychom bez radarů ještě fungovat? Bez radarové techniky si dnešní svět dokážu představit jen těžko. Výrazně by se zkomplikovalo sledování vzdušného prostoru, řízení provozu, navigace i ochrana kritické infrastruktury. Nebyl by to návrat do úplné minulosti, ale rozhodně by to byl velký krok zpět oproti standardu, na který jsme dnes zvyklí. 

Jakým směrem se výzkum radarů ubírá?

Současné radary jednoznačně směřují k maximální digitalizaci. Důležité je digitalizovat signál co nejblíže anténě, protože právě v datech, která radar přijímá, je schováno obrovské množství informací. Velkým trendem jsou také radary s aktivním elektronicky řízeným anténním polem. U nich se radarový svazek nemusí vychylovat mechanickým otáčením celé antény, ale elektronicky. Radar tak může velmi rychle měnit směr, kam se „dívá“, sledovat více objektů současně, vytvářet více anténních svazků a plnit více úloh najednou.

A možná je také co nejvíce zmenšit?

U řady aplikací, jako jsou automobilové radary nebo mobilní systémy, je miniaturizace velmi důležitá. Ale u radarů pro sledování velkého prostoru stále platí fyzikální limity. Takže pokud chceme vidět daleko, spolehlivě a s dobrou přesností, potřebujeme dostatečně velkou anténu, výkon a kvalitní zpracování signálu. Moderní radar tedy nemusí být nutně jen menší. Měl by být hlavně chytřejší, rychlejší, úspornější a schopný přizpůsobit se konkrétní situaci. Takzvané víceúčelové radary dnes dokážou například sledovat vzdušný prostor, vyhodnocovat různé typy objektů a podle jejich důležitosti přizpůsobovat své parametry. To je oblast, kde se propojuje klasická radarová technika s progresivním signálovým zpracováním a umělou inteligencí.

Takže radary mají rozhodovací schopnosti? 

V podstatě ano. Snažíme se dělat radary čím dál tím víc adaptivní. Radar může například sledovat úroveň rušení, vyhodnocovat podmínky prostředí nebo rozpoznat, že se v daném směru děje něco důležitého. Podle toho může měnit způsob, jakým vysílá signál, kam směruje anténní svazek, jak dlouho daný prostor sleduje nebo jak nastaví signálové zpracování. Právě schopnost přizpůsobení je jedním z hlavních směrů moderního radarového výzkumu.

A co radary a AI? 

To je jedna z oblastí, kterými se na fakultě intenzivně zabýváme. Umělá inteligence nám pomáhá hlavně při zpracování velkého množství radarových dat – tedy při hledání důležitých objektů, jejich třídění a rozpoznávání. Typickým příkladem může být snaha odlišit dron od ptáků nebo jiných pohybujících se objektů. Druhou oblastí je návrh a optimalizace radarových systémů. AI může pomoci rychleji hledat vhodné parametry, ladit algoritmy signálového zpracování nebo optimalizovat některé části hardwaru. Co dříve trvalo týdny, se dá teď výrazně zkrátit.

Jak je od sebe pomocí radaru odlišit? 

Využíváme takzvaný Dopplerův jev. Pokud se objekt vůči radaru přibližuje nebo vzdaluje, projeví se to malou změnou frekvence odraženého signálu. Podle této změny dokážeme poznat, že se objekt pohybuje, a určit i jeho rychlost ve směru k radaru nebo od radaru. Statické objekty mají naopak Dopplerovu změnu nulovou nebo velmi malou, a proto je možné je pomocí vhodného zpracování potlačit. 

A co poté následuje?

Poté se snažíme pohybující se objekty klasifikovat podle jejich typických vlastností – například podle rychlosti, způsobu pohybu nebo velikosti a fluktuace odrazu. U dronu mohou být patrné pravidelné změny způsobené rotory, zatímco ptáci se pohybují jinak a méně pravidelně. Moderní radary se tedy nesnaží objekt jen zachytit, ale také odhadnout, o jaký typ objektu může jít. V tomto směru jde vývoj rychle dopředu.

Takže musíte být neustále ve střehu a reagovat na to…

Ano, je to velmi dynamický obor. Zajímavé je, že se v mém výzkumném týmu nevěnujeme jen samotným radarovým systémům, ale také materiálům, které mohou radarovou zjistitelnost objektů snižovat. Na jedné straně tedy zkoumáme technologie, které pomáhají malé objekty, například drony, lépe detekovat. Na druhé straně se zabýváme i vývojem materiálů, které drony vůči radarům „maskují“.

Existuje něco, co dnešní radary ještě nedokážou, ale v budoucnu by mohly?

Dnes umíme velmi dobře měřit vzdálenost, rychlost nebo směr objektu. Ale spolehlivě určit, zda jde například o dron, ptáka nebo jiný malý objekt, je ve složitém prostředí pořád náročné. Do budoucna proto očekávám radary, které budou více adaptivní, budou lépe pracovat s umělou inteligencí a budou schopné nejen objekt zachytit, ale také lépe vyhodnotit.

Existuje technologie, která by jednou mohla radary nahradit?

Nemyslím si, že by radary nahradila jedna konkrétní technologie. Kamery, akustické senzory nebo třeba budoucí kvantové senzory mohou být velmi užitečné, ale každý princip má své limity. Radar má stále velkou výhodu v tom, že dokáže pracovat na velké vzdálenosti, měřit rychlost a fungovat i tam, kde optické senzory narážejí na horší viditelnost. Spíš než nahrazení radarů proto čekám jejich propojení s dalšími senzory.  Budoucnost bude podle mě v kombinaci radaru, optiky, umělé inteligence a možná časem i kvantových technologií.

Diskutovaným tématem je dnes obrana a bezpečnost. To jsou oblasti, kde jsou radary asi velmi využívané… 

Radary se velmi často využívají pro ochranu kritické infrastruktury, jako jsou jaderné elektrárny, letiště nebo průmyslové areály, kde pomáhají sledovat nežádoucí objekty, například drony. Velmi důležitou roli mají v protivzdušné a protiraketové obraně. U rychle se pohybujících objektů totiž rozhodují sekundy. Radar má oproti optickým systémům a kamerám výhodu v tom, že dokáže pracovat na dlouhé vzdálenosti a měřit polohu a rychlost objektu. Dokáže tak včas zachytit letící raketu, čímž získá protivzdušná obrana cenný čas na vyhodnocení situace, reakci a případné zneškodnění hrozby.

To už je dnes také zautomatizované? 

Do značné míry ano. Radar sám o sobě nerozhoduje izolovaně. Je součástí širšího systému, který data z radaru vyhodnocuje, propojuje je s dalšími informacemi a předává je do velitelského nebo řídicího centra, které vydává pokyn například k odpálení protirakety, která má hrozbu zneškodnit. Automatizace pomáhá především urychlit zpracování dat, sledovat více objektů současně a doporučovat další kroky. U zásadních rozhodnutí ale stále zůstává důležitá role člověka.

Liší se technologie, které využívají například státy NATO, oproti těm, které mají k dispozici země blízkého východu?

Rozdíly jsou hlavně v technické úrovni konkrétních systémů, například v anténách, citlivosti, digitálním zpracování, odolnosti proti rušení nebo schopnosti propojit radar s dalšími systémy. Nedá se ale jednoduše říct, že jeden region má vždy lepší techniku než druhý. Záleží na konkrétní zemi, výrobci, generaci systému i účelu, pro který je radar určen. Evropa, Spojené státy i Izrael patří v radarových technologiích ke světové špičce. A Česká republika má v tomto směru velmi silnou tradici, včetně firem a výzkumných pracovišť v našem regionu. To je něco, na co můžeme být právem hrdí. 

Děláte svůj výzkum častěji v terénu nebo v laboratoři?

Je to kombinace. Často pracujeme v laboratoři – navrhujeme algoritmy, zpracováváme data, vyhodnocujeme měření a připravujeme experimenty. Vyrážíme ale i do terénu, jelikož radarové systémy je potřeba ověřit v reálných podmínkách. A někdy jsou z toho zajímavé zážitky.      

Podělíte se s námi o nějaký?

Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo testování systému pro vrtulníky, který má detekovat překážky. Cílem bylo pomoci pilotům lépe rozpoznat například vedení vysokého napětí, stožáry nebo jiné překážky, které mohou být při zhoršené viditelnosti velmi nebezpečné. A protože podobný systém nejde ověřit jen v laboratoři, museli jsme ho testovat přímo v reálných podmínkách. Díky tomu jsem měl možnost několikrát letět ve vrtulníku Mi-171. To byl opravdu nezapomenutelný zážitek – a zároveň chvíle, kdy si člověk naplno uvědomí, že technologie, kterou vyvíjí, může mít v praxi skutečný význam.

Jak jste se dostal k výzkumu radarů?

Vybavuji si, že mě radary zaujaly už na základní škole. Přečetl jsem si tehdy článek o Tesle 91��Ƭ�� a o systému Tamara, který patřil mezi světově unikátní pasivní sledovací systémy. Fascinovalo mě, že něco takového vznikalo právě v Pardubicích. To mě začalo strašně zajímat a řekl jsem si, že to je obor, kterému se chci jednou věnovat.

A vyšlo vám to.

Měl jsem štěstí. Ještě jako student Univerzity 91��Ƭ�� jsem potkal pana profesora Pavla Bezouška, který byl vedoucím výzkumu radarové techniky právě v Tesle. Díky němu jsem se k radarům dostal odborně a už diplomovou práci jsem zaměřil na radarové systémy. Na fakultě jsem pak zůstal a dnes se snažím nejen dělat výzkum, ale také k tomuto oboru přivádět další studenty.

O radarech mluvíte s velkým nadšením, předáváte studentům i to?

Snažím se. Myslím, že technika se studentům nejlépe ukazuje na konkrétních příkladech. Proto pro ně pořádáme exkurze, zapojujeme je do měření, laboratorních úloh i projektů s praxí. Je skvělé, když student nevidí jen rovnici na tabuli, ale může si sáhnout na anténu, podívat se do bezodrazové komory nebo navštívit firmu, kde se radarová technika skutečně vyvíjí a vyrábí. Právě spolupráce fakulty s místními firmami, jako jsou ELDIS a RETIA, je pro studenty obrovská příležitost. Vidí, že to, co je učíme na fakultě, má reálné využití. A často zjistí, že špičkové technologie nevznikají daleko někde ve světě, ale přímo tady v Pardubicích.

Co vás na radarech fascinuje i po letech práce nejvíc?

Asi to, že radar člověku umožňuje dívat se na svět jinak. Spojuje se v něm fyzika, matematika, elektronika, programování i AI. Zároveň je to obor, který se stále rychle vyvíjí a stále více se propojuje s umělou inteligencí a výzkumem nových typů materiálů. 

Ing. Tomáš Zálabský, Ph.D. 

• Dlouhodobě se věnuje výzkumu radarových systémů, digitálnímu zpracování signálů a anténním a mikrovlnným systémům.
• Na FEI působí jako proděkan pro vědu a tvůrčí činnost. Jako vědec se podílí na rozvoji výzkumu v oblasti radarových technologií, 
• bezpečnostních aplikací a spolupráce s průmyslovými partnery.
• V roce 2025 získal Cenu rektora Univerzity 91��Ƭ�� za dlouhodobý koncepční výzkum v oblasti moderních radiolokačních systémů, 
• mikrovlnných komponent a pokročilých metod signálového zpracování.
• Ve volném čase je nejraději s rodinou, kterou vnímá jako svou největší oporu. Společně vyráží na výlety a turistiku.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity 91��Ƭ�� MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity 91��Ƭ�� MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Sdílíme doporučení  Předsednictva České konference rektorů, jejímž místopředsedou je rektor Univerzity 91��Ƭ��, profesor Libor Čapek.

Předsednictvo České konference rektorů v souvislosti se studentskými aktivitami plánovanými na úterý dne 3. listopadu 2026 na podporu stávky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu a na úterý dne 10. listopadu 2026 formou happeningu na podporu nezávislosti veřejných médií a plnohodnotné parlamentní demokracie, , v němž zdůraznilo význam nezávislého a předvídatelného financování České televize a Českého rozhlasu a vyjádřilo nesouhlas s postupem při legislativním projednávání tak důležité změny, jakou je změna financování obou hlavních médií veřejné služby.

Vysoké školy jsou přirozeným prostředím svobodné diskuse, kritického myšlení a občanské odpovědnosti. Je chvályhodné, že i současná generace mladých lidí není lhostejná k věcem veřejným. Plně proto respektujeme právo studentek a studentů vyjadřovat své názory a aktivně se zapojovat do veřejného dění, stejně tak jako jejich právo se těchto aktivit neúčastnit. Protest ve smyslu uplatnění shromažďovacího práva je legitimní součástí standardního fungování demokratického právního státu.

Předsednictvo České konference rektorů se proto obrací na vedení vysokých škol, děkanky a děkany fakult a jednotlivé vyučující s žádostí o maximální vstřícnost vůči studujícím, kteří se na základě své volby rozhodnou do pokojných občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 zapojit.

Doporučujeme, aby v případě potřeby a tam, kde to povaha výuky a příslušné studijní předpisy umožňují, byla studujícím nabídnuta možnost splnit studijní povinnosti spojené s jejich osobní účastí na výuce ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 v náhradním termínu či alternativní formou. Ostatní studijní povinnosti zůstávají tímto doporučením nedotčeny.

Alternativou pro možnou realizaci studentských aktivit dne 10. listopadu 2026 by případně mohlo být i vyhlášení děkanského či rektorského volna, pokud by se v rámci organizace výuky v semestru našel pro toto řešení volný prostor.

Smyslem tohoto doporučení není zasahovat do kompetencí vyučujících a garantů předmětů, ani nařizovat změny v organizaci výuky, ale podpořit hledání vzájemně přijatelného řešení, které umožní studentům zapojit se do občanských aktivit při zachování požadavků na řádné plnění studijních povinností.

V Praze dne 30. října 2026

Za Předsednictvo České konference rektorů

Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
předseda České konference rektorů​

Rektor Univerzity 91��Ƭ�� prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita 91��Ƭ�� zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita 91��Ƭ��

Osm vědeckých osobností Univerzity 91��Ƭ�� se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Jak se studuje na Univerzitě 91��Ƭ�� a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Fakulta ekonomicko-správní Univerzity 91��Ƭ�� Vás zve na další ročník Týdne teorie a praxe v ekonomice, který se uskuteční od 2. do 6. listopadu 2026. Tradiční akce propojuje akademické prostředí s praxí a studentům nabízí příležitost setkat se s odborníky z firem, veřejné správy i neziskového sektoru.

Během pěti dnů čeká účastníky bohatý program složený z přednášek, workshopů a diskusí zaměřených na aktuální témata z oblasti ekonomiky, managementu, marketingu, financí, informačních technologií nebo veřejné správy. Hosté z České republiky i zahraničí představí své zkušenosti z praxe, nové trendy i konkrétní případové studie.

Součástí letošního programu bude také tradiční , který se uskuteční v pátek 6. listopadu. Studenti během něj dostanou příležitost pracovat v týmech na reálných zadáních, hledat inovativní řešení a prezentovat své nápady odborné porotě.

Týden teorie a praxe v ekonomice dlouhodobě patří mezi nejvýznamnější odborné akce fakulty. Vedle získávání nových znalostí přináší studentům také možnost navázat kontakty s lidmi z oboru a lépe poznat prostředí, ve kterém se mohou po absolvování studia profesně uplatnit.

Aktuální verze přednášek je v přiloženém souboru: Program.

Kontaktní osoba:
Ing. Irena Honková, Ph.D.
Ústav podnikové ekonomiky a managementu

Dovolujeme si vás upozornit na skutečnost, že z akce bude pořizován audio-vizuální záznam pro reportážní účely Univerzity 91��Ƭ��, včetně jeho případného zveřejnění. Záznam nebude předáván třetí straně ani použit k marketingovým účelům. Osoba pořizující záznam za Univerzitu 91��Ƭ�� bude označena a můžete od ní získat bližší informace nebo jí sdělit svůj případný nesouhlas. Bližší informace ke zpracování osobních údajů naleznete na stránce www.upce.cz/privacy-policy.

V pátek 9. října se na Univerzitě 91��Ƭ�� uskutečnil další ročník Dne duševního zdraví. Nabídl zaměstnaným a studujícím příležitost na chvíli vystoupit z každodenního pracovního a studijního tempa a věnovat pozornost vlastní duševní pohodě. 

Program byl letos pestrý. Účastníci se mohli zaměřit na hledání duševní rovnováhy a práci se stresory, zjistit více o vlivu přírody na psychickou odolnost nebo si na praktickém workshopu vyzkoušet jednoduché techniky využitelné pro psychohygienu během běžného dne. Silným bodem programu byl také autentický osobní příběh člověka se zkušeností s duševním onemocněním a následným zotavením. Den uzavřela jóga pro klidnou mysl a program doplnila výstava Zrcadlo tvé duše, věnovaná tématu duševního zdraví.

Jednotlivých aktivit se zúčastnilo téměř 90 lidí. Pozitivní ohlasy účastníků potvrdily, že téma duševního zdraví i prostor pro zastavení a zamyšlení mají na univerzitě své místo.

Akci připravilo Oddělení HR Award ve spolupráci s odborníky a odbornicemi z Centra BALANC, Katedry tělovýchovy a sportu, Asociace přírodního wellbeingu, z. s., Střediska péče o duševní zdraví a Pardubického kraje.

Děkujeme všem, kteří se do Dne duševního zdraví zapojili.

Více informací o programu zde: Den duševního zdraví 2026